A – korunka
Korunka je část vyčnívající z dásně, pokrytá hladkou sklovinou (enamelum). U korunky se rozlišují plochy (facies) podle zubu a polohy na něm. Kousací plocha (facies occlusalis) má u jednotlivých druhů zubů různý počet kousacích hrbolků (cuspides dentales), podle jejich počtu se zuby dělí na zuby bez hrbolů, zuby s jednoduchým hrotem, zuby s více hrbolky – dvou- a vícehrbolkové.
Funkce
Korunka je nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je tvořena mineralizovanými hranoly, je velmi odolná a při poškození nemá schopnost regenerace. Vrstva skloviny je silná jeden až tři milimetry. Jedná se o kousací plochu. Je různě tvarovaná a má různý počet kousacích hrbolů.
B – krček
Krček je část zubu obklopená dásní. Krček je v podstatě malý úsek mezi korunkou a kořenem, který je pokryt měkkými tkáněmi dásně – gingivodentální uzávěr mezi epitelem dásně a zubem.
Funkce
Dentogingivální uzávěr brání pronikání bakterií a zbytků jídla do periodencia.
B – kořen
Kořen je část uložená v kostěném alveolu čelisti, je připojen ozubicí (periodontium). Je jednoduchý nebo větvený, máme jedno- až tříkořenové zuby. Kořen je zakončený hrotem (apex radicis dentis).
Cavitas (cavum) dentis je dřeňová dutina, která je rozšířená v korunce (cavitas coronalis) a zužuje se krčkem do kořenového kanálku (canalis radicis dentis). Ústí na hrotu jako foramen apicis dentis, v dřeňové dutině je obsažena pojivová zubní dřeň (pulpa dentis) s cévami a nervy (po jejím obvodu odontoblasty).
Funkce
Kořeny jsou velmi variabilní, počtem, tvarem i uspořádáním.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Nejčastějším problémem je zánět.
1 – zubní sklovina
Povrch korunky je kryt 1–3mm vrstvou zubní skloviny (email, enamelum), tedy nejtvrdší látkou v těle. Sklovina je bílá, nažloutlá nebo namodralá hmota skládající se z 95 % z anorganických solí (především hydroxylapatit), ze 4 % z vody a zbylé 1 % tvoří organické složky (enameliny). Za fyziologických podmínek není v dutině ústní vidět celá, protože malou část (1–2 mm) překrývá dáseň.
Funkce
Funkcí skloviny je tvorba tvrdého zubního povrchu, který chrání zub před působením vnějších vlivů a odolává žvýkacím silám. Sklovina funguje jako částečně propustná membrána, která umožňuje průchod některých molekul ze zubní skloviny do jejího okolí a naopak. Sklovina je vůči vnějším vlivům velmi odolná, ale při poškození nemá schopnost regenerace. Na povrchu skloviny je tenká Nasmythova blanka (cuticula dentis, cuticula enameli). S věkem postupně mizí (od kousacích ploch). V podstatě chrání povrch zubu.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Barva skloviny se pohybuje od modravě bílé přes šedobílou až po žlutobílou. Sklovina je slabě průsvitná, proto u ní můžeme pozorovat typicky odstupňované zbarvení korunky. V místech, kde je sklovina tenčí, prosvítá žlutý dentin. Nejnápadnější rozdíl v barvě zubů můžeme pozorovat mezi dočasnými a stálými zuby. Sklovina dočasných zubů obsahuje méně minerálních látek, proto není tolik průsvitná a má mléčně bílý nádech. Barva stálých zubů není po celý život jedince stejná. S přibývajícím věkem se zuby zabarvují do žlutohněda, popřípadě do šeda. Změna barvy je způsobena ztenčováním skloviny vlivem abraze a s tím souvisejícím prosvítáním do žluta zbarveného dentinu, pigmenty přijímanými s „barevnou stravou“, které ulpívají na zubech, popřípadě kouřením, užíváním léků a dalšími vlivy.
Zubní kaz je nejrozšířenějším infekčním onemocněním lidstva. Vlivem civilizačních faktorů četnost výskytu kazivosti chrupu stále stoupá. Postihuje 80–90 % lidské populace. Na vzniku zubního kazu se podílí několik aspektů: vnímavá zubní tkáň (zub), mikroorganismy dutiny ústní (plak), častý přísun cukrů (cukr) a čas. Důkladným vyčištěním zubů dojde k obnovení neutrálního pH v dutině ústní. Minerální látky obsažené ve slinách jsou schopné drobná povrchová poškození skloviny opravit. Tento proces označujeme jako remineralizaci. Jsou-li demineralizační a remineralizační procesy v rovnováze, nedojde ke vzniku zubního kazu. Pokud ale remineralizační fáze nenastane, dojde ke stále většímu oslabování skloviny, až vznikne zubní kaz.
V místě, kde je sklovina oslabena demineralizačním procesem, se objeví křídově bílá skvrna, která signalizuje zahájení tvorby zubního kazu. V tomto stadiu je možné vznik zubního kazu ještě zvrátit pomocí minerálních látek, zejména fluoru. Pokud ale nepříznivé podmínky přetrvávají, dochází k demineralizaci stále hlubších vrstev skloviny, až je nakonec zasažena i zubovina (dentin). Zub se už není schopen bránit sám. Musí být ošetřen zubním lékařem, který odstraní kazivé hmoty a vzniklý defekt zaplní výplní. Není-li zubní kaz v tomto stadiu ošetřen, šíří se kazivé ložisko až do dřeně, kde vyvolá zánět.
Zubní kazy je možné dělit podle různých hledisek.
Podle postižení tvrdých zubních tkání rozlišujeme:
- kaz skloviny;
- kaz dentinu;
- kaz cementu.
Podle rychlosti průběhu:
- akutní kaz – kazivé hmoty jsou světle žluté a kaz se rychle šíří co nejkratší cestou k zubní dřeni; většinou se vyskytuje u mladších jedinců;
- chronický kaz – má pomalý průběh, může se dočasně i trvale zastavit; šíří se spíš do plochy než do hloubky; kazivé hmoty jsou tmavě zbarveny.
Podle vztahu k vitální zubní dřeni:
- povrchový kaz – prostupuje celou sklovinou, až k její hranici se zubovinou;
- střední kaz – prostupuje hranicí mezi sklovinou a zubovinou; zasahuje do zuboviny;
- kaz blízký dřeni – jedná se o hluboký kaz; změklý dentin se nachází v těsné blízkosti zubní dřeně;
- kaz penetrující do dřeně – kaz pronikl až do dřeně.
Podle charakteru průběhu kazu v dentinu:
- kaz podminující – sklovina je kazem poškozena jen v malém rozsahu, zatímco v dentinu se kaz šíří plošně;
- kaz penetrující – z povrchní kariézní léze se kaz rychle trychtýřovitě šíří co nejkratší cestou ke dřeni.
Podle toho, zda kaz vznikl na intaktní ploše zubu nebo v sousedství dříve zhotovené
výplně:
- primární kaz – vzniká na původně zdravé ploše zubu;
- sekundární kaz – postihuje zub již ošetřený výplní, vzniká při okrajích výplně, která už tak dobře nepřiléhá k zubním tkáním (v místě mikrospáry);
- recidivující kaz – vzniká pod výplní jako následek špatného ošetření.
Dojde-li ke vzniku zubního kazu, který již nemůže být opraven remineralizačními procesy, je třeba jej léčit. Způsobů léčby je v dnešní době několik. Nejčastější metodou je odstranění poškozených tkání jejich odpreparováním. Vzniklý defekt je následně zaplněn výplňovým materiálem. Výplňový materiál se vybírá na základě rozsahu, lokality, hygieny, estetiky, finančních možností pacienta a časového horizontu, po který má výplň v zubu setrvat. V zásadě se výplňové materiály dělí na provizorní a definitivní.
Kaz skloviny
Za počáteční kaz je považován stav, kdy proces demineralizace zasahuje maximálně do poloviny tloušťky skloviny. V tomto případě může být vznik zubního kazu zvrácen úpravou stravovacích návyků, hygieny dutiny ústní a vhodnou fluoridovou terapií. Zasahuje-li kaz hlouběji, je tento stav považován za nevratný. Prostory mezi základními stavebními jednotkami skloviny (prizmaty) tvoří takzvané difúzní kanály, které umožňují průnik malých molekul, iontů a vody sklovinou. Proto mohou i kyseliny produkované mikroorganismy zubního plaku pronikat do povrchových vrstev skloviny. Zde způsobují rozpouštění hydroxylapatitových krystalů a následný únik minerálních látek, čímž se zvětší prostory mezi krystaly ve sklovině, kterými pak tyto organické kyseliny pronikají stále hlouběji k dentinu. V prvních stadiích vzniku zubního kazu zůstává krystalizační mřížka prizmat zachována. V případě remineralizace se do mřížky opět vážou vápenaté a fosfátové ionty.
2 – zubovina
Většinu část zubu tvoří zubovina (dentin, substantia eburnea), což je žlutobílá hmota podobající se kosti. Skládá se ze 70 % z anorganických solí (především hydroxylapatit), z 20 % z organických látek (kolagen, glykosaminoglykany) a 10 % tvoří voda. Obsahuje také živé buňky. Nachází se jak v oblasti korunkové, kde je kryt sklovinou, tak v oblasti kořenové, kde je kryt cementem. Svými fyzikálními i chemickými vlastnostmi je podobný kostní tkáni. Na rozdíl od kosti neobsahuje kostní lamely a cévní zásobení.
Funkce
Každá dentinová buňka vysílá směrem k povrchu zubu dlouhý výběžek, který se označuje jako vlákno, probíhající dentinovým tubulem. V blízkosti skloviny se tato vlákna bohatě větví, což má velký význam pro šíření zubního kazu. Bohaté větvení zvyšuje pravděpodobnost průniku infekce z hlubokého kazu podél vláken až do dřeně.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Zubovina, je citlivá na teplotu a chemické podněty. Její podráždění se projeví bolestí.
Kaz dentinu
Dentin má jiné složení i strukturu než sklovina. Dentinové tubuly usnadňují průnik kyselin do hlubších vrstev dentinu a následný únik minerálních látek. Proto se zubní kaz šíří v dentinu rychleji než ve sklovině. Obvykle mívá tvar písmene V.
3 – zubní dřeň
Vnitřek zubu je vyplněn zubní dření (pulpa dentis), která obsahuje drobné cévy a nervy. Je také tvořena buňkami (fibroblasty, histiocyty, granulocyty, lymfocyty) a mezibuněčným prostorem (kolagenní a retikulární vlákna, mukopolysacharidy a mukoproteiny). Obsahuje málo kolagenních vláken a více retikulárních vláken, což jsou velmi tenká, bohatě se větvící vlákna tvořená kolagenem typu III s vysokým obsahem sacharidů. U starších jedinců přibývá kolagenních vláken, ubývá amorfní hmoty a celkově se vazivo zubní dřeně stává hustším. To je způsobeno i tím, že se s přibývajícím věkem zmenšuje dřeňová dutina zubu důsledkem tvorby sekundárního dentinu.
Funkce
Ve dřeni se nachází velké množství krevních cév a nervových vláken. Krevní cévy vyživují zubní dřeň. Po jejím odstranění není zub vyživován a křehne. Přítomnost zubní dřeně má pro zub velký význam. Má čtyři základní funkce, a to funkci formativní, nutritivní, senzorickou a obrannou. Formativní funkce se projevuje tvorbou primárního a sekundárního dentinu. Nutritivní funkce zajišťuje výživu dentinu z cévního řečiště. Senzorickou funkci mají nervová vlákna, která zprostředkovávají vnímání bolesti. Obranná funkce se projevuje tvorbou terciárního dentinu, který se tvoří při bakteriálním, chemickém, mechanickém či termickém dráždění zubu. Cévy a nervy v zubní dřeni jsou zodpovědné za citlivost zubů
Nejčastější problémy a jejich řešení
Otevřením dřeňové dutiny nebo penetrací kazu do dutiny dojde k zanesení infekce do zubní dřeně, následně dochází k infekci pulpy a nakonec k její nekróze a bakteriální kontaminaci celého kořenového systému a následné gangréně. Odumření dřeně probíhá nepravidelně a projevem je citlivost zubní dřeně.
4 – závěsný aparát
Zuby jsou uloženy v zubním lůžku a s kostí jsou spojeny drobnými závěsnými vlákny. Závěsný aparát zubu bývá nazýván jako parodontium nebo také ozubice. Periodontium je tvořeno zubním cementem, periodontálními vazy, kostí lemující zubní lůžko a dásní. Vyplňuje úzký štěrbinovitý prostor mezi zubním lůžkem a cementem pokrývajícím kořen zubu. Hlavní součástí jsou periodontální vazy, které jsou tvořeny kolagenními vlákny. Prostor mezi vlákny je vyplněn amorfní hmotou obsahující ojedinělé buňky. Jedná se o nediferenciované buňky, které se mohou v případě potřeby přeměnit na buňky, které tvoří kost (blasty), nebo naopak na buňky, které kostní tkáň odbourávají (klasty).
Funkce
Vlákna periodontálních vazů probíhají různými směry. Na základě jejich průběhu a uspořádání je dělíme do několika skupin. Některá vlákna upevňují dáseň k zubu v krčkové oblasti (gingivální vlákna), další vlákna spojují krčky sousedních zubů (transseptální vlákna), ale většina jich spojuje kořen zubu s kostním lůžkem. Uspořádání vláken má velký význam pro pružné zavěšení zubu v zubním lůžku, což umožňuje především vyrovnávání tlakových sil, které na zub působí při kousání.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Nejčastějším problémem je tvorba plaku. Jedná se o pevně lpící, strukturovaný, vysoce organizovaný nažloutlý zubní povlak, složený z mikroorganismů zakotvených v proteinové a polysacharidové hmotě na povrchu zubu. Na tvorbě a vývoji zubního plaku se podílejí nejrůznější mikroorganismy, které žijí v dutině ústní. Dále je jeho vznik ovlivněn vlastnostmi zubních tkání, slinami a tekutinou, kterou vylučují dásně. Zubní plak je obecně označován jako vysoce organizovaná ekologická jednotka, tvořená velkým množstvím bakterií, které jsou usazeny v makromolekulární hmotě bakteriálního a slinného původu. Složení i struktura plaku se liší dle lokalizace. Neustále se mění a vyvíjí. Mineralizovaný zubní plak je označován jako zubní kámen. Na čisté zubní plošce se začíná nejdříve formovat pelikula, což je vrstva glykoproteinů pocházejících ze slin, která je umístěna na povrchu zubu. Tato vrstva umožňuje přichycení bakterií k povrchu zubu. Tím se začíná vytvářet zubní plak, který je postupně osídlován dalšími mikroorganismy. Bakterie se na tvorbě pelikuly nepodílejí. Růst zubního plaku podporují látky a mechanismy, které usnadňují přichycení bakterií k povrchu zubu. Jedná se například o fyzikálně chemické adhezivní síly (například van der Waalsovy), specifické adheziny, složení slin (sacharóza, vápník) a produkty metabolismu bakterií (teichoová kyselina, glykosiltransferáza). Naopak tvorbu zubního plaku znesnadňuje žvýkání, povrchové jevy (smáčivost a hydrofobie), antimikrobiální látky obsažené ve slině (imunoglobuliny, laktoferin) a v potravě (některá konzervační činidla), ústní hygiena a rovněž i lehčí chemoterapie.
Parodontitida je zánětlivé onemocnění závěsného aparátu zubů (parodontu). Je charakterizována destrukcí tkání upevňujících zub v zubním lůžku, přičemž dochází k rozrušování závěsných parodontálních vazů a kosti. Je poškozován i zubní cement kryjící kořen zubu. Zmíněné struktury drží zub v zubním lůžku. Jejich destrukce se projevuje vikláním zubu. V pokročilejším stadiu parodontitidy dojde ke ztrátě zubu.
5 – zubní cement
Povrch kořene a krčku je kryt tenkou vrstvou zubního cementu (substantia ossea). Zubní cement je nažloutlý materiál tvořený z 62 % anorganickými solemi (hydroxylapatit), z 28 % organickými látkami a 12 % vody. Rozlišujeme primární a sekundární cement. Primární se nachází podél celého kořene, sekundární hlavně v nejspodnější oblasti kořene. Zubní cement je tvrdý a drsný.
Funkce
Zubní cement chrání krček a povrch kořene. Na krčku je tenká vrstva, na kořenech je tlustá vrstva. Cement patří mezi tvrdé zubní tkáně. Má podobnou stavbu jako kost, ale na rozdíl od kosti není prostoupen cévami. Není tak tvrdý jako dentin, ale je tvrdší než kost. Patří k závěsnému aparátu zubu, protože se do něj upínají vlákna, která spojují zub s kostí a pružně jej uchycují v zubním lůžku. Závěsný aparát zubu je tkáň, která obklopuje zub a upevňuje ho v kosti. Bývá označován také jako parodont. Je tvořen dásní, zubním cementem, kostěným zubním lůžkem, ozubicí a dásňovým žlábkem.
Nejčastější problémy a jejich řešení
S věkem zuby přirozeně tmavnou, zubní dřeň je nahrazována zubovinou.
Kaz cementu
Kaz cementu vzniká v případě, že dojde k ustoupení dásně a tím k odhalení kořene zubu. Kaz se tvoří podobně jako u skloviny. Nejdříve dojde k místní demineralizaci, poté cement reaguje na vznikající zubní kaz tvorbou tenké, na minerální látky bohaté vrstvičky, pod kterou leží oslabená demineralizovaná vrstva, ze které se uvolnilo až 50 % minerálních látek. Kaz se v cementu šíří spíše do plochy než do hloubky. Poměrně často se šíří cirkulárně kolem zubu. Pokud je vznikající zubní kaz objeven včas, může být vyléčen remineralizací, stejně jako zubní kaz vznikající ve sklovině.
6 – čelistní kost
Obličejová část se skládá z kostí párových (horní čelist, kost patrová a lícní) a z nepárové dolní čelisti a jazylky.
Horní čelist sestává z těla, frontálního výběžku a výběžku lícního (proc. zygomaticus), ve kterém se spojuje s kostí lícní (os zygomaticum). Za vývoje se maxila zakládá jako dvě kosti, z nichž přednější a menší (premaxilla) postnatálně srůstá s ostatním tělem maxily. I maxila je pneumatizovaná a nachází se v ní dutina sinus maxilaris (antrum Highmori), největší z vedlejších dutin nosních. Hlavním podkladem tvrdého patra je patrový výběžek. Lůžka pro zuby horního zubního oblouku jsou vytvořena v podkovitém dásňovitém výběžku.
Dvě patrové kosti (os palatinum) mají tvar písmene L (jsou na sebe prakticky kolmé). Jedna (lamina perpendicularis) tvoří část dutiny nosní (cavitas nasi) a druhá (lamina horisontalis) je součástí tvrdého patra.
Dolní čelist (mandibula) se skládá z: těla (corpus mandibulae), ramena (ramus mandibulae), výběžku kloubního a korunového. Navíc nese takzvaný zubní výběžek (processus alveolaris), který nese zuby. Obě ramena patrové kosti jsou zakončena hlavičkou pro kloub čelistní.
Čelistní kloub (articulatio temporomandibularis) je jediným pohyblivým spojením na lebce. Hlavice (caput mandibulae) ve tvaru protáhlého elipsoidu zapadá do jamky na kosti spánkové pod jařmovým obloukem. Mezi obě kloubní plochy je vsunuta vazivová destička. Základními pohyby v kloubu čelistním jsou otevírání úst (deprese mandibuli) a uzavírání úst (elevace mandibuly). V omezeném rozsahu je možný i pohyb mandibuly dopředu, dozadu a do stran.
Funkce z pozice zubů
Každý zub je připojen svým kořenem do čelistní kosti; část čelisti, která podpírá zuby, se nazývá alveolární (zubní lůžka obsahující) výběžek. Způsob připojení je však složitý, zuby jsou připojeny do čelisti vazivovými vlákny zvanými periodontální ligamentum (periodontium). Periodontium se skládá z řady pevných kolagenních vláken, která běží z vrstvy cementu pokrývající kořen do přilehlého alveolárního kostního výběžku. Tato vlákna jsou promíchána s pojivovou tkání, která obsahuje krevní cévy a nervová vlákna. Způsob připojení zubů má za následek velmi malý stupeň jejich přirozené pohyblivosti. Toto může sloužit jako druh nárazníku, který chrání zuby a kosti před poškozením při kousání. Oblast rozhodujícího významu je na krčku zubu, kde se spojují korunka a kořen. V této oblasti se manžeta dásně pevně připojuje k zubu a slouží k ochraně pod ní ležících tkání před infekcí a jinými škodlivými vlivy.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Zubní extrakce
Zuby se odstraňují z důvodu nenapravitelného poškození následkem zubního kazu nebo jinak již neošetřitelného onemocnění závěsného aparátu. Dále se odstraňují ponechané nebo zalomené zubní kořeny a zuby určené k extrakci v rámci ortodontické léčby. Zuby, které se nemohou nebo nemohly normálně prořezat a zařadit do zubního oblouku a jsou blokovány v kosti nebo v nesprávné poloze, jsou obvykle také určeny k extrakci. Taková situace nejčastěji nastává u zubů moudrosti, protože v čelisti pro ně již nebývá dostatek místa. Pokud takový zub není odstraněn, ohrožuje pacienta především infekce a s ní spojený zánět okolních tkání a čelistní kosti, poškození sousedního zubu nebo zborcení zubního oblouku tlakem zubu moudrosti při jeho růstové aktivitě (vzniká stěsnání, zvláště v oblasti předních zubů). Může rovněž vzniknout cysta. Odstranění zubu moudrosti je snadnějším výkonem v mladším věku. Pokud nastanou akutní zánětlivé obtíže, výkon bývá nepříjemnější a zvyšuje se riziko vážných zdravotních komplikací.
Resekce kořenového hrotu a operace cyst
Tyto výkony se provádí tam, kde infekce z takzvaných mrtvých zubů nelze potlačit nechirurgickým ošetřením kořene. V takovém případě obvykle vzniká v čelistní kosti v okolí kořenového hrotu zánětlivé nebo cystické ložisko, které je nutné chirurgicky odstranit. Současně se resekuje (oddělí a odstraní) hrot kořene, který je vždy nejvydatnějším zdrojem bakterií. Zub je přitom zachován.
Dentální implantáty
Jestliže jste ztratili jeden nebo více zubů, nebo máte-li úplnou ztrátu zubů a trápí vás nespolehlivá snímací zubní protéza, je vhodné oslovit erudovaného ústního chirurga a poradit se s ním o možnosti zavedení zubních (dentálních) implantátů do čelisti. Zavedení implantátu je možné přibližně od 15 let výše, horní věková hranice neexistuje. Omezení je pouze u osob se závažnými celkovými chorobami, především u diabetiků, a dále u lidí s nevhodnými kostními poměry. Přestože nevyhovující kostní poměry lze již do značné míry zvládnout (je možné kost dostavět, rozšířit, zvýšit a podobně), může nastat situace, kdy zavedení implantátu není uskutečnitelné nebo je spojeno s vysokým rizikem neúspěchu.
Je-li ošetření implantáty správně provedeno u vhodného kandidáta, je jeho úspěšnost velmi vysoká – více než 95%. Především u úplné zubní ztráty je nutné rovněž vzít na vědomí, že ne vždy je možné nebo vhodné provést ošetření pevným můstkem. Často bývá výhodnější provést ošetření snímací náhradou s dokonalým kotvením na implantátech. Taková náhrada je pak naprosto spolehlivá a její užitná hodnota se téměř vyrovná náhradě pevné. Navíc estetika bývá dokonce lepší a horní náhradu lze obvykle zhotovit bez patra.
Chirurgická úprava čelisti před ošetřením zubní protézou
V průběhu života dochází z nejrůznějších příčin k úbytku (atrofii) čelistní kosti, mnohdy značně nepravidelnému. Snímací zubní protéza potom způsobuje bolestivé otlaky a špatně drží, při mimických pohybech i při žvýkání se uvolňuje. Z tohoto důvodu bývá často potřebné kost chirurgicky upravit a také provést plastickou úpravu okolních měkkých tkání, aby budoucí zubní náhrada získala na stabilitě a funkčně tak mnohem lépe vyhovovala.
Poruchy funkce čelistního kloubu
Čelistní kloub je pohyblivé spojení dolní čelisti s lebeční spodinou a umožňuje takové funkce, jakými jsou žvýkání, řeč a polykání. Jeho funkci ovlivňují svaly, vazivo a chrupavčitá destička mezi kloubní hlavicí a jamkou. Poruchy funkce čelistního kloubu jsou poměrně časté (často se vyskytují u mladých žen), obtíže bývají leckdy přehlíženy. Příznaky poruch bývají různé – nejčastěji bolestivé nebo omezené otvírání a zavírání úst, bolestivé dokousnutí, bolest v kloubu nebo jeho okolí, trhavý pohyb a lupání v kloubu, časté bolesti hlavy, ucha a krku. Příčinou bývají anatomické poměry v kloubu, vady skusu, chybějící zuby (zvláště zadní zuby), stres, zlozvyky (okusování tužky nebo jiné podobné aktivity), skřípání zubů, úraz, méně často jde o onemocnění zánětem (artritidou). V léčbě poruch kloubu se užívají především nechirurgické postupy, operační léčba je výjimečná a připadá v úvahu jen tam, kde neúnosné obtíže již nelze jinými způsoby zvládnout.
Čelistní vady
Jde o stavy, kdy jsou porušeny vzájemné vztahy čelistní, takže vzniká předkus horní nebo dolní čelisti, zkřížený nebo otevřený skus, popřípadě kombinace těchto vad. Operační léčba vyžaduje obvykle několikadenní hospitalizaci a několikatýdenní pracovní neschopnost. Čelisti bývají po operaci fixovány dlahami a po dobu fixace (několik týdnů) nelze otevírat ústa. Efekt operací bývá velmi dobrý a přináší zlepšení funkční i estetické.
Ošetření ústních, čelistních a kolemčelistních zánětů
Jedná se o vážné komplikace způsobené odumřelými zuby, neúplně prořezanými zuby moudrosti a podobně. Nejlepší prevencí je řádná péče o chrup a dutinu ústní a včasné odstranění zubů moudrosti, nemají-li šanci k prořezání v normální poloze.
Úrazy
Ošetřují se všechna poranění zubů, úst, čelistí a obličeje moderními léčebnými postupy.
7 – céva
Tepenné zásobení vytvářejí rr. dentales – vystupují z horní čelisti z arteria alveolaris superior posterior (větev arteria maxillaris) + arteriae alveolares superiores anteriores (z arteria infraorbitalis – větev arteria maxillaris), v dolní čelisti z arteria alveolaris inferior (větev arteria maxillaris).
Funkce
Cévy vyživují jednotlivé zuby.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Špatné zuby a dásně nezpůsobují jen problémy v ústech, ale mají vliv na zdraví celého těla. Přispívají totiž také k rozvoji nemocí srdce a cév či zvyšují na náchylnost k infekcím dýchacích cest. Lidé, kteří měli více specifických bakterií způsobujících onemocnění dásní, měli také více zkornatělou krční tepnu. S aterosklerózou podle mínění vědců souvisejí jen bakterie, o nichž se ví, že způsobují onemocnění dásní, ne jiné bakterie nacházející se v ústech. Odborníci to vysvětlují tak, že tyto bakterie zřejmě putují v těle krevním řečištěm, dráždí imunitní systém a způsobují zánět, který pak končí ucpáváním tepen.
8 – nervy
Zuby horní čelisti: senzitivita je vedena cestou n. maxillaris (2. větev trigeminu), v alveolech zubů je vytvořen plexus dentalis superior, z něhož odcházejí nervy dvěma (někdy třemi) cestami – z tuber maxillae nn. alveolares superiores posteriores a vstupují do hlavního kmenu n. maxillaris do fossa pterygopalatina, nn. alveolares superiores anteriores odvádějí senzitivitu z předních zubů a jdou maxillou do n. infraorbitalis, někdy jsou i nekonstantní nn. alveolares superiores medii.
Zuby dolní čelisti: senzitivita je vedena cestou n. mandibularis (3. větev n. trigeminus), konkrétně jeho větve n. alveolaris inf.
Funkce
Ze struktury zubu vyplývá, že dřeňová dutina je vyplněná zubní dření, tudíž vazivem, cévami a nervy, které zajišťují zásobení zubu všemi potřebnými látkami a zároveň nás informují prostřednictvím nervového systému o tom, co se se zubem děje – vnímáme teplo, chlad, tlak a další. Vazivové periodoncium je také napojeno na cévní a nervový systém a kontroluje sílu, jakou je zub zatěžován či páčen.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Při poškození zubní dřeně (nejčastěji mikroby) tato odumírá a zub bez dřeně je lidově označován jako „mrtvý zub“. Při správném ošetření kořenového kanálku hermetickou výplní a zdravém periodonciu může zub dále v ústech fungovat a být objektem estetického ošetření.
Závěr
Pro správný vývoj a zdraví jedince je důležitá optimální skladba potravy. K vyvážené stravě by měly být děti vedeny od útlého věku. Pokud si zafixují správné stravovací návyky v dětství, je velká pravděpodobnost, že se jimi budou řídit i v dospělosti.
Kromě stravy je samozřejmě důležitá i ústní hygiena a pravidelné preventivní prohlídky u stomatologa.
Uměli byste odpovědět správně na tyto otázky:
- Jaká je minimální doporučená doba pro čištění zubů?
- Který z prvků se nejvíce uplatňuje při ochraně zubní skloviny a díky tomu pomáhá chránit zub proti zubnímu kazu?
- Obsahuje pitná voda z vodovodu fluor?
- Co podle vás způsobuje zubní kaz?
Autor: © Mgr. Světluše Vinšová
Foto: © PosiV